Pomalu se blížily svátky jara. A i když podle počasí by se dalo usuzovat spíše na blížící se druhé Vánoce, záplavy barevných vajec, kuřátek, beránků či chlupatých ušáků hromadících se na oknech a zápražích domů nenechaly nikoho na pochybách, že za dveřmi jsou Velikonoce. Chtěli jsme je v družině oslavit v klidu. Ale... Jednoho krásného zimně jarního odpoledne přistál na našem královském dvoře dopis. V ten moment už jsme dobře věděli, co nás čeká. Klasické ručně psané dopisy totiž chodí jen tehdy, když od nás potřebuje pomoc někdo ze sousedních říší (ostatní už zcela propadli moderním prostředkům, jako jsou sms, mms a podobné vychytávky, které skýtá dnešní přetechnizovaná doba). Po přečtení dopisu jsme zjistili, že se na nás obrací zcela zoufalý skřítek Čokomls, vládce sousední říše Čokomlsánie, který se nedávno rozkmotřil s mocným kouzelníkem Škudlibrkem. Příčinou jejich sporu byly kouzelníkovy snahy získat část Čokomlsova území, kokrétně Mléčné hory, v nichž přebývá vzácná Bílá slepice, jejíž vejce z bílé čokolády jsou neodolatelnou pochoutkou. Když Čokomls odmítl kouzelníkův požadavek, bylo zle. Do běla rozzuřený kouzelník, válka na krku. Co si počít? Po několika probdělých nocích strávených přemýšlením o útěku do exilu svitl v hlavě skřítka Čokomlse spásný nápad. Vzpomněl si na dobrodružná vyprávění o udatných rytířích Družinového království, která se odedávna tradují v jeho říši, a věřil, že i jemu rytíři pomohou vyřešit jeho problém... V dopise Čokomls mimo jiné sdělil, že po několikadenním diplomatickém vyjednávání přistoupil kouzelník Škudlibrk na kompromis – nakonec se oba utkají v soutěži, jejíž vítěz získá území Mléčných hor. Oba panovníci měli nejdříve shromáždit skupinu vojáků, která za ně bude bojovat, a poté přichystat každý 2 disciplíny soutěže. Za vítězství v jednotlivých disciplínách budou skupiny získávat jak jinak než čokoládová vejce, celkovým vítězem se na konci stane tým s větším počtem vajec... Vtipné bylo, že kouzelník Škudlibrk měl zřejmě v hlavě podobný nápad jako Čokomls, neboť se taktéž obrátil na rytíře Družinového království. Načež mezi rytíři zavládl chaos. Proč nasazovat život za proradného kouzelníka? Vzhledem k tomu, že se nikdo z nás neztotožňoval s názory a činy kouzelníka Škudlibrka, bylo jasné, že dobrovolně by za něj nikdo do boje nešel. Ale povinnost je povinnost. A tak, abychom byli spravedliví, museli jsme hned na začátku přistoupit k rozlosování, na jehož konci vznikla 2 samostatná vojska – Čokomlsovo a Škudlibrkovo...
Před každou disciplínou bylo nejdříve potřeba najít svitek s instrukcemi. První disciplínou byla Velikonoční křížovka, konkrétně osmisměrka, v níž bylo během stanoveného časového limitu třeba najít co nejvíce slov vztahujících se k Velikonocům. Úspěšnější skupina získala první čokoládové vejce... V další disciplíně nazvané Psí spřežení jsme se přesunuli na území Mléčných hor, ve kterých touto dobou leží poslední zbytky sněhu a každoročně se zde pořádají závody psích spřežení. V této disciplíně závodily dvojice (jeden ze dvojice představoval psa, druhý jezdce). Jejich úkolem bylo projet danou dráhu třikrát tam a zpět, přičemž při každém návratu na start měli závodníci navštívit místní meteorologickou stanici, aby zjistili, jaké počasí je čeká na jejich další cestě. Vzhledem k uzavření stanice z důvodu oprav bylo ale nutné přistoupit k náhradnímu řešení, které bylo na úrovni věštění z křišťálové koule: na startu si každá dvojice prostě a jednoduše hodila kostkou, pokud padlo číslo 1 nebo 2, počasí bylo přívětivé a dvojice mohla bez obav pokračovat v cestě, padlo-li číslo 3 nebo 4, silný vítr donutil hráče proskákat trať po jedné noze, a pokud se na kostce objevilo číslo 5 nebo 6, poukazovalo to na tání sněhu, kvůli kterému museli soutěžící trať proskákat snožmo. Celkem soutěžily tři dvojice z každého týmu a skupina, která se rychleji prostřídala, získala další čokoládové vejce...
Po úterní pauze nás ve středu čekaly nejen dvě poslední disciplíny celé soutěže, ale také toužebně očekávané vyhodnocení. Samozřejmě, že naším hlavním cílem bylo uhájit, popřípadě získat území Mléčných hor, výhra nás prakticky nezajímala ... První disciplína byla nazvaná Velikonoční vejce. Kapitán každé skupiny dostal k dispozici potřebný materiál a spolu se svým týmem měl v daném časovém limitu vyrobit co nejvíce papírových velikonočních vajec (podmínkou bylo, že každé vejce bude barevné a bude disponovat alespoň pěti ozdobami). Čokoládové vajíčko obdržela skupina, které se podařilo vyprodukovat více papírových vajec splňujících zadané parametry... Poslední disciplínou byla hra s názvem Na kuny a slípku. V tomto případě jsme se tedy proměnili na dvě skupiny vejcechtivých kun, přičemž jeden z nás představoval nebohou slepici, která má být okradena (ten, jehož jsme dle instrukcí v úvodním dopise vybrali hned na začátku jakožto osobu, která nebude součástí žádné skupiny, ale bude pomáhat s organizací a dohlížet na regulérní průběh soutěží). Kuny měly samozřejmě za úkol snažit se ukořistit co nejvíce vajec. Na konci zvítězil tým, jehož „lov“ byl úspěšnější...
Po náročném souboji sečetla vyčerpaná družstva celkový počet získaných čokoládových vajíček a tím odhalila hrůzostrašnou pravdu – zvítězilo vojsko kouzelníka Škudlibrka. Nebohý skřítek Čokomls tedy přišel o část svého území, ale protože se jednalo o férovou hru, uznal svoji porážku a nezbylo mu nic jiného než dát sbohem milované Bílé slepici. Ať už byl výsledek pro panovníky jakýkoli, bylo nutné odměnit obě vojska za jejich odvážný boj. A tak si vojáci kouzelníka Škudlibrka i poražení vojáci skřítka Čokomlse pochutnali na sladkých pochoutkách a doplnili tak energii ztracenou v boji. A teď můžou s klidným srdcem pověsit zbroj na hřebík. Alespoň do příchodu dalšího dopisu...
Mgr. Kristýna Jandíková
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |