Na konci června nastal v naší družině ten správný čas na „provětrání našich peněženek“. Celý rok jsme poctivě sbírali družinové peníze za účast na nejrůznějších projektech nebo v soutěžích. A tak těsně před koncem školního roku přišla na řadu nejdříve družinová dražba a poté tolik očekávaný Krámek…
V naší družinové dražbě se každý zájemce mohl elegantním způsobem „zbavit“ hraček, které mu již zevšedněly a které již zbytečně zabíraly místo v jeho pokojíčku, a zároveň tak mohl obohatit svoji peněženku o značný obnos družinových penízků. Naše dražba měla vše, co má mít každá správná dražba. Nejdůležitější osobou byl samozřejmě člověk, kterého jsme pracovně nazvali „dražební soudce“. Ten měl za úkol bdít nad průběhem celé dražby – oznamoval základní (vyvolávací) cenu, oslovoval zájemce a oznamoval koncovou částku, za kterou se předmět vydražil, i nového majitele. Jeho největší zbraní bylo dražební kladívko, které však nepoužíval na vlastní obranu. Jeho poklepáním totiž potvrzoval ukončení dražby daného předmětu. A jak naše dražba probíhala? Vše si můžeme vysvětlit na jednoduchém příkladu. Vezměme si třeba, že se v dražební místnosti draží krásný zachovalý plyšový králík, jehož vyvolávací cena je 10 korun. První se přihlásí pan X, který má o hlodavce evidentní zájem a musí tedy nabídnout částku o něco vyšší (nejméně 11 korun). V té chvíli se však ještě pan X nemůže začít radovat, neboť na scénu vstupuje další zájemkyně – paní Y, která nabízí částku ještě o něco vyšší (12 korun). Pokud tedy pan X po králíkovi hodně touží, musí se, jak se říká „praštit přes kapsu“ a nabídnout částku o hodně vyšší, například 20 korun, aby paní Y, která už mu „dýchá na záda“, setřásl. Má-li pan X štěstí, paní Y se zalekne příliš vysoké sumy a vyšší částku už nenabídne. V takovém případě se pan X stává novým hrdým majitelem vytouženého plyšového králíka. V opačném případě se mohou oba zájemci takzvaně „přebíjet“ hodně dlouho a cena se tak může vyšplhat do závratných výšin. I na naší dražbě se odehrála podobná „nervy drásající“ podívaná. Je to zkrátka důkaz toho, že během dražby se člověk může lehce nechat strhnout zvláštní atmosférou a stejně jako při klasické nákupní horečce koupí hromadu věcí, které vlastně ani nechce a nepotřebuje. Pro nás byl ale tento zážitek cennou zkušeností – kromě toho, že jsme si procvičili počítání si mnozí z nás uvědomili, že před každým nákupem je třeba přemýšlet, jestli je daný předmět natolik skvělý a životně nezbytný, abychom za něj utratili svoje poctivě vydělané peníze… Zcela jiným (a výjimečným) případem byl Krámek. Protože se jednalo o poslední akci tohoto školního roku, bylo všem výjimečně povoleno (a možná dokonce doporučeno), aby utratili všechny svoje poctivě našetřené družinové peníze (neboť bylo potřeba opět naplnit družinovou pokladnu, která na konci každého školního roku takřka „zeje prázdnotou“). Každý si tak mohl koupit to, po čem toužil (tedy pokud na to jeho „konto“ stačilo). Jediným problémem bylo rozhodnout se, co vlastně chceme koupit, protože Krámek letos nabídl opravdu velké množství hraček. Nakonec ale všichni odcházeli spokojení, s úsměvem na tváři a s vědomím, že jejich celoroční „dřina“ se vyplatila 
…
Kristýna Jandíková