Byl začátek října a slunce z neznámých příčin zářilo tak, že teploty stoupaly do závratných výšin. Tato pohodová, k lenošení vybízející atmosféra trošku připomínala letní okurkovou sezonu, kdy není do čeho píchnout. A tak, z obavy před nudou, z čirého odporu k nicnedělání a zahálce a zkrátka proto, aby BYLO do čeho píchnout, jsme se rozhodli tuto atmosféru trošku rozčeřit. Ale jak? Naštěstí jsme nemuseli dlouho přemýšlet a naordinovali jsme si několik dramatických her, které jsou receptem na dobrou náladu a zaručeně nás vždycky pobaví. Tak začal dramatický týden...
Celá naše družina se rozdělila na malé divadelní skupinky o čtyřech (výjimečně pěti) hercích. Každá skupina obdržela veledůležitý dokument s poněkud zvláštním názvem – dramatická karta -, do kterého se měly zapisovat body ke každé absolvované dramatické hře. Toto lejstro si měl uschovat ten nejspolehlivější člen každé skupinky, neboť bylo třeba, aby vydrželo déle než hodinu, nebylo roztrháno, ztraceno za prvním rohem ani vypráno, a po dobu jednoho týdne zůstalo v čitelném a více méně neporušeném stavu. S touto počáteční výzvou se nakonec všechny skupiny statečně popasovaly, a tak jsme mohli začít hrát...
První den byla naplánována jednodušší dramatická hra s názvem Vypravěč, která nechávala skupinám poměrně volné pole působnosti, neboť nebylo zadáno téma. A v takových případech je opravdu na co se těšit. Jak napovídá samotný název, v této hře je nejdůležitější postavou vypravěč, který řídí postavy a celý děj. Po krátkém nazkoušení scének nastala generálka. A ačkoli bylo nakonec těžké vybrat tu nejlepší scénku, protože každá byla jiná a něčím výjimečná, nakonec překvapivě zvítězila skupina, jejíž herecký „ansámbl“ čítal největší počet prvňáčků, což dokazuje, že věk v této soutěži nerozhoduje. Jejich vtipná scénka o zmateném prodavači a hádce o poslední láhev mléka byla právem ohodnocena deseti body...
V úterý, s vědomím toho, že máme natrénováno, bylo na čase postoupit do vyššího levelu. Čekala nás poměrně náročná dramatická hra Tlumočník. Herci ve skupinách se rozdělili na dvojice, přičemž první dva měli vést rozhovor a další dva tlumočili jejich řeč do znakové řeči. Téma bylo opět libovolné, ale na nazkoušení scének měly skupiny tentokrát celých 30 minut, neboť dlouhý časový úsek zabralo rozdělení rolí (zvolený tlumočník se totiž často tohoto těžkého úkolu uprostřed zkoušení zalekl a skupina musela změnit obsazení a začít od nuly). Nejčastější scénkou byly televizní noviny, avšak vítězem této záludné kategorie se stalo velmi vtipné tlumočení jedné populární televizní show, v níž nejen tlumočník, ale i všichni ostatní herci prokázali nesporné nadání a vysloužili si tak ovace a nejvyšší počet bodů...
Ve středu byla na řadě poměrně oblíbená, ale vcelku obtížná hra nazvaná Živé obrazy. Tato disciplína se záměrně konala ve školní tělocvičně, aby soutěžící měli možnost vybrat si z nepřeberného množství nejrůznějších rekvizit. Každá skupina si zvolila jednu pohádku (nejlépe některou z notoricky známých českých pohádek) a měla vytvořit 4 živé obrazy, které danou pohádku vystihují, tak aby publikum po zhlédnutí všech obrazů dokázalo uhádnout její název. Ale jak vlastně vypadá takový živý obraz? Pro lepší pochopení uvedeme jeden příklad z každodenního života. Představte si průměrného diváka, který každé úterý večer se zájmem „hltá“ svůj oblíbený nejmenovaný seriál. A protože je skalním fanouškem, každý díl si nahrává a aby mohl prozkoumat všechny detaily, často si vybranou scénu zastaví pomocí velmi výhodného tlačítka PAUSE. A podobně fungovaly i naše živé obrazy – herci se museli během krátkého časového úseku přemístit do nacvičených pozic a poté zkamenět jako sochy a v této pozici vydržet několik vteřin tak, aby si publikum daný obraz stačilo prohlédnout. Pak mohli diváci hádat, o jakou pohádku se jedná. Nakonec první příčku obsadily dvě skupiny – jedna z nich šikovně znázornila pohádku O červené Karkulce a druhá pohádku O perníkové chaloupce – obě si připsaly na konto 10 bodů a nad jejich perfektním uměleckým ztvárněním dodnes někteří kroutí hlavou...
Čtvrteční program měl být více méně odpočinkový a relaxační. Čekalo nás totiž loutkové divadlo. Každá skupina si vylosovala 4 loutky, s nimiž měla během pětiminutového limitu předvést vtipné představení. A pak nastala ta pravá pohroma. Naše teorie o banální jednoduchosti loutkového divadla se zhroutila hned při prvním představení. Nutnost improvizace s sebou přinesla nemalé obtíže při koordinaci loutkovodičů a nárazový vítr znemožňoval manipulaci s kulisami. Tyto tragické podmínky však nakonec hercům posloužily k dobru, neboť publikum vždy nejvíce ocení reálné scénky, v nichž nebozí herci trpí následkem vlastní neopatrnosti nebo jsou sužováni přírodními živly...
Páteční soutěž byla ze zcela jiné oblasti. Přesunuli jsme se do sportovního prostředí – na hřiště, kurty a do plaveckých bazénů. Čekala nás dramatická hra s názvem Sportovní komentátor. Úkolem soutěžících bylo vybrat ze svého středu jednoho herce, který se ujal role komentátora (na tuto pozici se samozřejmě nejlépe hodil nadšený sportovní fanoušek a pravidelný divák sportovních pořadů). Jeho úkolem bylo okomentovat přímý přenos nějakého sportovního utkání, závodu či zápasu. Ostatní herci představovali sportovce. V tomto případě bychom mohli říct, že kouzlo úspěchu komentování tkvělo v co největší dramatičnosti, neboť jak víme ze sportovních přenosů, projev sportovního komentátora bývá zpravidla vyhrocený. Jinými slovy - čím hysteričtější komentátor, tím lepší efekt... Nejpovedenější komentátorský projev nakonec zaznamenala skupina, která vsadila na finálový zápas v ragby...
Poslední disciplínu představovala oblíbená dramatická hra Pět postav. Každá skupina si vylosovala lísteček, na němž bylo uvedeno několik postav. Herci si tyto role mezi sebou rozdělili a ten, na kterého role nezbyla, se stal vypravěčem. Postavy byly záměrně vybírány ze zcela odlišných oblastí, přičemž tato nesourodost byla sama o sobě zárukou komičnosti. V jedné scénce se například sešel klokan, ježibaba v důchodu, utržené sluchátko a prodavač. Tak si představte, jak se tahle ježibaba v důchodu jednoho dne rozhodne, že si zajede do obchodu. Ale jak se tam dopraví? Řidičský průkaz 300 let propadlý, koště v servisu... A tak nakonec nasedne na klokana a jede. Cesta jí rychle ubíhá, neboť klokan má prý natrénováno. A když nakoupí, vloží všechny věci klokanovi do kapsy a jede zpět, přičemž klokanova rychlost se rapidně sníží, neboť je, dle slov vypravěče, „naložený“... To byl jen úryvek z velmi povedené scénky, za kterou si její aktéři, jak jistě uznáte, vysloužili plný počet bodů...
Na konci našeho dramatického týdne můžeme konstatovat, že byl nadmíru úspěšný. Náš cíl byl splněn - všichni jsme se skvěle pobavili, a tak se na prkna, co znamenají svět, určitě vrátíme i příští rok. J
 |
 |
 |
 |
 |
 |